Moje smíření s císařem

Když vyprávím svůj osobní příběh, je o mém osobním vítězství nad císařským řezem…no a za těch 8 let co doprovázím bych dneska chtěla vyprávět o mém “ smíření s císařským řezem“ a o tom, jak jsem se k němu dopracovala…

Letos jsem měla opravdu málo doprovodů celkově a většina z nich končila císařským řezem…tak jsem si říkala, ty jo, když odešlu statistiku ČADu, tak mi budou holky volat, že co to jako má znamenat…a pak ještě mám blízkou dulu, která s císařem vede seriozní osobní válku a každý jeden považuje za svoje selhání a my jsme spolu hodně v kontaktu, tak se s tím vnitřně hodně konfrontuju a argumentuju si co a proč a jak mám…

Ten poslední rok provázely příběhy…jednak jsem byla u dvou opravdu ošklivých vaginálních porodů, takových úplně „za každou cenu“ a vím jistě, že tohle už nechci…Obě ženy byly prvorodičky a během porodu hodně bojovaly samy se sebou a s bolestí a únavou…no a ta první už v průběhu zmiňovala císaře, vzdávala to, ale nějak jsme se dopracovali ke konci, který ale byl takový „vycucaný z paty“, nebylo to, že by porod fakt valil…potom se změnila směna, přišla mladá, taková trochu arogantní PA a s pomocí techniky jedné renomované gynekologické fyzioterapeutky z té ženy to dítě dostala…Žena jakmile se dostala na záda, byla úplně disociovaná, bylo znát, že je někde v nějakém starém traumatu a opravdu prosila o císaře a nikdo ji neslyšel. Bylo to daleko za mými hranicemi všeho a bylo to násilí, kterého jsem se nechtěla, ani nebyla schopná účastnit…Jediné čeho jsem se držela, bylo to, že partner té ženy ji nepřestával podporovat a že ani On se k „vyslyšení císaře“ nepřipojil. Tak jsme to společně dobojovali a já do teď nevím, jak to zpětně vnímají…pro mě je to zkušenost, že takhle určitě ne, že žena rozhoduje a když řekne stop, je to její právo a takhle násilím z ní to dítě dostat…u toho už nikdy nechci být…

(Ten druhý porod probíhal dost podobně, ale závěr byl úplně jiný, vyměnila se směna a přišla PA, která proto, že jsem tam byla já rozhodla, že „my budeme císař!“ Bylo to očividné jednoznačné zlo, používala nechutné manipulativní techniky, ale i chemické, připíchla ženě epidurál a v podstatě ten porod zastavila, slíbila ženě oxytocin, ale nepíchla ji ho, všichni jsme to věděli, nezavolala lékařku, i když jsme o ni prosili…jenže v téhle ženě to vzedmulo obrovskou vlnu vzdoru a síly a porodila vaginálně, i když teda s několika kudlama v zádech, které se jí budou do konce života vybavovat)…Zvítězila, ale cena, kterou zaplatila byla obrovská a rozhodně ne bez šrámů na duši.

No a pak jsem měla ženu, která zažila první porod vyvolávaný, dlouhý, taky s dramatickým koncem, protože 20 min před porodem ultrazvuk ukázal, že miminko je v abnormální rotaci a holčička se nakonec narodila záhlavím a svůj první rok v kuse proplakala…maminka to přisuzovala porodu a množství chemie, které obě dostaly. Je to skvěle nastavená žena, pozitivní optimistická. Tentokrát byl chlapeček KP, pracovali jsme s rebozem, spinning babies a 2 dny před plánovaným manuálním obratem paní odtekla voda. V porodnici byli ochotni čekat, ale 3. den už chtěli začít s vyvoláváním, paní se ale rozhodla do toho nejít a jít rovnou na císaře. Když mi volala, cítila jsem, jak jí to rozhodnutí ulevilo a že je to opravdu pro ní ta správná cesta, tak jsem jí to nerozmlouvala. Vysloužila jsem si odsouzení svoji kolegyně, která mi původně klientku dala, myslím, že už mi žádnou nedá…ale věděla jsem, že tak to bylo za daných okolností správně a ustála jsem si to.

Měla jsem totiž před tím ještě jinou klientku. Ta poprvé porodila vaginálně a miminko ji preventivně odnesli, ta vzpomínka na dvě hodiny po porodu, kdy zůstala na PS sama, byla strašlivá. Čekala druhé miminko a prostě chtěla císaře, já jsem ji dlouho přemlouvala, ukazovala jsem možnosti, to co všechno můžeme tentokrát udělat jinak…ženě odtekla voda, čekalo se, každý den jsem ji navštěvovala. Nakonec jsem pochopila, že má problém říct si, že už chce abych tam byla a když jsem to teda rozhodla a přijela, pochopila jsem, že chce císaře, ale nemá sílu si o něj říct…v tomhle to dopadlo geniálně, žena šla do sprchy, přišla PA se mě zeptat, jak to vidím, tak jsem jí to takhle řekla a ona to šla vyřídit sloužícímu lékaři…ten zrovna je dost nechvalně známý a obávaný, ale tentokrát nám udělal skvělou službu…přišel za námi a řekl: „Tak já už mám jasno!“…rozhodl to za nás, žena se rozsvítila a byl to krásný císařský řez s nulovou separací…uzdravená, šťastná a spokojená žena i miminko…ještě si vybavuju, že paní říkala, že kdyby poprvé neporodila vaginálně, nedokázala by si takhle toho císaře dovolit…že to, že „měla splněno“, v tom hrálo velkou roli…

Pak jsem už s mnohem větší citlivostí doprovázela takový vzorný pár, jako z cukru, milí, ale křehoučcí, ta žena krásně pracovala s kontrakcemi, ale v tom závěru prostě bylo znát, že ona si v sobě nedokáže představit, že to miminko pustí a ono projde ven a tak to po dlouhém snažení skončilo císařem, ale za mě to bylo naprosto správně, ta žena došla tam, kam mohla…více už by bylo to násilí, o kterém jsem vyprávěla na začátku.

No a poslední doprovod roku byla lahůdka za všechny, žena 46 let po IVF, tvrdili, že má velké miminko a doporučovali císaře. Oba, ale byli skvěle nastavení a nádherně si to ustávali, den po dni, licitovali o datum, chodili na reflexní terapii, se kterou mám skvělé zkušenosti a porod se rozeběhl, měl parádní spád a přestože nám až do samého konce chodili vyhrožovat riziky, žena nádherně porodila do vody…holčička se přisála úplně sama, nikdo neví jak a kdy a saje do teď…musím říct, že svědkem tak obrovského štěstí jsem nebyla už dlouho…