Moje porody

Na těhotenství, porod a mateřství jsem se vždycky moc těšila. Vlastně mi přišlo, že můj život byl do té doby provizorní a až od té chvíle skutečný. Moje maminka mi vyprávěla, že porod byl vůbec ten nejkrásnější a nejúžasnější zážitek v celém jejím životě. Vnímala jsem porod jako dar, který jsem si od svého života moc přála dostat.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že moje první těhotenství skončí plánovaným císařským řezem, kvůli konci pánevnímu. Dělala jsem všechno co jsem mohla, aby se můj chlapeček otočil. Můj gynekolog byl v té době primářem porodnice, byl charismatický a měla jsem tendenci mu důvěřovat. Věděl, jak moc se snažím, abych mohla porodit přirozeně, ale možnost manuálního obratu mi zamlčel. Rozhodně bych ji využila! Tvrdil mi, že KP se přirozeně nerodí, protože všechny děti takto rozené pak byly postižené. K tomu se přidaly zprávy od mojí maminky pracující na neurochirurgii, že „porodníci ani neví, jak katastrofálně to dopadá a co pak oni, neurochirurgové mají na stole!“ Nenašla jsem nikoho, kdo by mě v moji odvaze porodit přirozeně podpořil. Čekání na plánovaný CS, večer a noc před ním v nemocnici pro mě bylo čekáním na popravu, opravdu nikdy v životě jsem tolik a tak neplakala. Moje největší bolest a starost byla, že pak nebudu moci být se svým chlapečkem, chápala jsem jak moc je to pro něj důležité! Byla jsem na pokoji se ženou, která hezky porodila, její miminko bylo v pořádku, ale odnesli ji ho, „protože se to tak dělá a má si odpočinout“. I ta proplakala celou noc, ale o svoje miminko si nebyla schopna říct. Byla to skutečná noční můra! Přes „známosti“ jsme se snažili domluvit, aby anesteziolog dovolil přítomnost manžela u sekce. Byla nám slíbena, stejně jako to, že pak bude chlapeček moci být u něj. Věřila jsem, že mě budou spolu čekat. Na dospávacím pokoji jsem ani oko nezahmouřila, jen abych už mohla být se svým miminkem. Když mě konečně přivezli na pokoj, sestra mi řekla, že mám odpočívat, že miminko mi teď určitě nepřinesou. Když jsem ji opakovaně zoufale prosila, přišla a píchla mi „něco na uklidnění“! Současně jsem pochopila, že manžela vyhodili a miminko mu vzali, protože pro něj neměli židli…Zachvátila mě obrovská panika a bezmoc! Nakonec jsem se svého miminka dovolala a už jsem ho nikomu nedala, i přesto, že mi dovolili vstát až další ráno.
Za 20 měsíců na to jsem rodila svého druhého syna, připravená a odhodlaná. Stále stejný gynekolog, stále primář v porodinici a já jsem stále ještě měla důvěru, přestože mi dula radila, že nevolím tu nejlepší porodnici. Přenášela jsem už 7 dní, snažila se všemožně porod vyvolat a podařilo se. Vše krásně běželo, ale ve 2/3 porodu se začaly horšit ozvy, PA byla celou dobu nepříjemná, nebyla ochotná poslouchat ozvy v jiné poloze. Na zádech jsem se dusila já, natož tak moje miminko. A bez toho, že by se cokoli zkusilo, jsem jela na sál. V této situaci jsem ale CS přijímala s velkým klidem a důvěrou. Zpětně si myslím, že mě pan primář nechal si hrát na porod a při první možné příležitosti mě uřezal, přestože byl můj gynekolog a věděl, jak moc chci porodit přirozeně. Tentokrát, ale alespoň sloužící sestřička na základě proseb v mém porodním přání vezla mojeho chlapečka současně se mnou z dospávacího pokoje. Nikdy na to nezapomenu. Četla ho, věděla, co je pro mě důležité a udělala to pro mě!
Zhruba po roce jsem si domluvila schůzku s panem docentem Šimetkou, slyšela jsem, že umožňuje ženám rodit po CS a já jsem si neuměla představit, že bych měla jenom 2 děti, ale ani to že bych ještě někdy šla dobrovolně na sekci. Na schůzce mi říkal, že to zkoušeli a stejně to nedopadlo. Maloval mi 40% riziko, že placenta vroste do jizvy a vysvětloval obrovská rizika s tím spojená a já odjížděla s pocitem, že teda budu muset svůj život směřovat jinam a být vděčná za svoje dva zdravé, krásné kluky.
Už na prvním setkání s moji dulou Janou Čurdovou jsem si byla jistá, že toto je přesně práce pro mě, jen jsem si byla vědoma, svých vlastních zranění a toho, že bych ještě obrovsky bojovala s tím, jak to v porodnicích chodí. Navzdory všemu co už dávno víme o tom, co ženy a novorozenci potřebují. Život mi nadělil další lekci, můj první syn měl v 6 letech CMP neznámé etiologie. Stále jsem jako možnou příčinu vnímala to že se narodil sekcí, ale nakonec mi přednáška Mariky Bajerové ve FNO o porodech KP a jejich následcích z pohledu fyzioterapeutky pomohla tento příběh uzavřít a přijmout. Ve smyslu, že svému příběhu neutečeme a že tak či tak bychom s následky toho typu pravděpodobně zápolili. Poprvé jsem tehdy připustila, že Nathan v tom bříšku prostě seděl a chtěl být vytažen a že ho to dodnes přesně charakterizuje.
Po 4 letech začal manžel vytrvale chtít další dítě. Nebyla jsem schopna vůbec to téma otevřít. Zhruba po roce řekl: „Věřím, že porodíš přirozeně!“ a to byl pro mě přesně ten argument!
Přihlásila jsem se do kurzu pro duly, abych věděla o všech možnostech, byla jsem rozhodnutá udělat pro přirozený porod opravdu všechno. Tím, co mě na mých sekcích trápilo nejvíce byla separace miminka, na svých klucích jsem ty následky viděla každý den. Věděla jsem, že tady ve FNO mě porodit nechají a byla jsem v úzkém kontaktu se ženami, kterým se tady VBA2C podařil  přede mnou, jedna z nich je právě Jana Tisančinová, (která je tady s námi). Tehdy se ale o FNO říkalo, že je to běžící pás a že stále odnášejí miminka, to bylo něco, co už jsem znovu nebyla ochotna dopustit. Nemohla jsem své touze porodit obětovat to co je nejdůležitější pro moje miminko. Věděla jsem, jak jsou pro něj první okamžiky zásadní.
Proto jsem se rozhodla pro HBA2C (domácí porod) s PA(Kristýnou Zemánkovou). Ta mě celé těhotenství podporovala v tom, že nepodstupuji žádné větší riziko než po jedné sekci a vůbec nepochybovala, že porodím. S miminkem jsem se celé těhotenství domlouvala, aby šlo včas, Vincent se rozhodl ve 37tt pustit vodu. Moje PA byla ten den v Praze, byla jsem odhodlaná na ni do večera počkat. Ukázalo se ale, že ona byla právě ten den na semináři „krizové intervence“ a svůj postoj k bezpečí domácího VBA2C přehodnotila. Přijet ke mě už nechtěla. Já jsem ale neměla žádná zadní vrátka, nebyla jsem domluvená v žádné porodnici. Všude hlásili, že přijet můžu, ale jen na další sekci.
Jana Čurdová, přestože jsme na doprovodu nebyly domluvené a i když byla sobota, napsala panu docentu Šimetkovi na osobní číslo a on zavolal zpět, slíbil, že mě ve FNO nechají porodit a tak se i stalo. To, že jsem porodila bylo pro mě obrovské vítězství, syn se jmenuje Vincent(vítěz), v tu chvíli bylo všechno na světě podružné…A jako obrovskou odměnu vnímám to, že jsme zažili nulovou separaci, přestože bylo nutné šití na sále(byla mi nabídnuta spinální anestezie)!
Až po 2,3 letech od porodu vyplavaly ve vzpomínkách negativní momenty. Měla jsem opravdu příšernou PA, pořád mluvila, ptala se mě jestli mám kontrakci?!(to přece PA musí poznat už ze dveří!) Nemohla jsem odpovědět, když jsem ji měla! Poté co jsem překonala panickou fázi porodu, ucítila jsem obrovskou sílu a klid. Celý porod jsem cítila v třísle ručičku miminka a v závěru mě to vedlo k pozici ve stoje a kroužení boky, ale PA řvala, že „ta děloha to nevydrží!“ Musela jsem zalehnout a porodit!…velké poranění kvůli ručičce, kterou šel Vincent napřed vnímám, jako cenu za porod v porodnici, za mizernou PA, za to že jsem v závěru nemohla poslouchat svoje tělo a miminko. Později se mi také vybavil zhnusený pohled PA na moje porodní poranění, v tu chvíli mi přišla tak směšná! Ona prostě vůbec netušila, jaké obrovské vítězství právě prožívám, natož aby se se mnou radovala. Ale tuším, že toto byl zásadní traumatizující moment pro mého manžela.
Ještě bych si moc přála zažít porod s PA, která by mě a moje miminko vnímala a respektovala a byla skutečnou součástí našeho příběhu. A po všech zkušenostech, které jako žena i dula mám, by klidně mohl být s naprostou důvěrou v bezpečí porodnice.